K nečekané a smutné zprávě o odchodu našeho nejpřednějšího výtvarníka Aleše Lamra lze jen připojit poděkování za možnost sdílet jeho nadání a imaginaci z největší možné – kamarádské – blízkosti, a to už od přelomu 60. a 70. let minulého století, a také dík za velkorysost a vstřícnost.
V případě prehistorie nakladatelství Pražská scéna – čtrnáctideníku Scéna osmdesátých let – tomu tak bylo u občasných barevně hýřivých akvarelových prospektů pro záhlaví těchto novin; docela nedávno pak u vizuálně sugestivních obálek hned dvou knih Pražské scény: antologie Scéna 1980–1989 a souboru komentovaných dokumentů Tichý, Zrzavý, Lhoták, Born a František Dvořák, k nedožité stovce kunsthistorika a s jeho portrétem na titulu, reprodukovaným obrazem právě Aleše Lamra (z roku 1980 k tehdejším šedesátinám prof. F. Dvořáka, s explozívní tematizací jeho profesního zájmu o dílo jmenovaných moderních klasiků českého výtvarného umění). Aleši, díky!
12. 7. 2023 Před 30 lety vyšla první publikace nakladatelství Pražská scéna
Je to na den přesně 30 let, co byla zahájena distribuce titulu Josef Krofta – Babylónská věž, trojjazyčné monografie klasika moderního českého loutkového divadla u příležitosti premiéry jeho stejnojmenného mezinárodního projektu. Na tomto koprodukčním svazku se poprvé objevilo označení Pražská scéna.
Rozjezd v roce 1993 není než dokladem euforie a dychtivosti „devadesátek“ a zdá se neuvěřitelným, že živnost vydržela a pod hlavičkou Pražské scény mohlo pro nejúspornější režim typu one-man-press vyjít během uplynulých tří dekád 110 titulů, převážně literatury o divadle, a to v celkovém nákladu 113 000 svazků.
Specializace na divadlo i o adjektivum rozšířený název nakladatelství odkazovaly na čtrnáctideník Scéna 80. let, kulturní periodikum, ostatně připomenuté nedávno samostatným svazkem Scéna 1980–1989.
Bude možná překvapením pro historiky divadla, že právě v realizovaném programu Pražské scény naleznou vůbec první knižní publikace v češtině o alternativním divadle (1996; 2000), o novém cirkusu (2006), o projektech site specific (2008), o udržitelném divadle (2014), o imerzivním divadle (2015), o Divadelní pouti 1985–1989 (2015), o managementu divadla (2004; 2005), dále o všech souborech Pražské pětky (Sklep, Křeč, Vpřed, Mimoza a Kolotoč), samostatně navíc svazky o osobnostech tohoto uměleckého hnutí (D. Vávra, J. Róna, T. Vorel), o průkopnících naší divadelní postmoderny (Opera Furore/Opera Mozart, P. Lébl, J. A. Pitínský, V. Morávek, J. Nebeský) a spolu s nimi – v již patnáctisvazkové edici Režie – i profily režisérských hvězd proudu studiového divadla (J. Schmid, I. Rajmont, E. Tálská, K. Kříž, K. Makonj, J. Krofta, Studio Beseda) nebo zásluhou týmu kolem Marty Ljubkové již před 10 lety první knižní portrét o „šťastné generaci“ (J. Adámek, J. Havelka, P. Tejnorová, SKUTR a R. Novák). Nemluvě o ediční řadě Teatrologie s nedávno vydanými a stále vyhledávanějšími texty od B. Nusky, M. Klímy, V. Mikeše, J. Vinaře, B. Blažka a J. Vedrala (úplný soupis všech vydaných titulů s anotacemi lze nalézt na tomto webu v KATALOGU KNIH).
Připomínka třicetiletí v sobě obsahuje i poděkování věrným souputníkům: tiskárně Serifa, knižnímu grafikovi Filipu Blažkovi ze studia Designiq a Evě Svobodové, spolupracující při distribuci.
Z dob začátků před 30 lety – obálky nejstarších titulů nakladatelství Pražská scéna
28. 10. 2022 Oslabená česká teatrologie, oslabený „puchmajerovský“ okruh
Tohoto dne nás opustil teatrolog Martin J. Švejda, narozený v roce 1968. V pouhých čtyřiapadesáti letech… Než se etabloval jako mimořádně erudovaný a spravedlivý divadelní kritik a jako divadelní vědec s přínosy zejména pro divadelní lexikografii, zaujal hned po škole (od roku 1992) účastí na činnosti kuriozního divadelního tělesa s názvem Kulturně divadelní spolek Puchmajer (dodnes působícího pod názvem Antonín D. S.), sebezábavného společenství převážně seriózních divadelních kritiků (vedle Martina J. Švejdy připomeňme další tahouny uplynulých 30 let: Vladimíra Mikulku nebo Jakuba Škorpila). Solidní teatrologové navazovali po svém na osobitou tradici nehereckého Nedivadla Ivana Vyskočila (tehdy s využitím intelektuálních sil pronikavých znalců divadla typu Pavla Boška, Otakara Roubínka, Leoše Suchařípy, Přemysla Ruta ad.).
Nakladatelství Pražská scéna na puchmajerovský fenomén reagovalo co nejdříve a publikačně představilo úvodní desetiletí svérázného souboru ve svazku Kulturně divadelní spolek Puchmajer – Veselé hřbitůvky aneb Život v pohodě, sestaveném Martinem J. Švejdou ve spolupráci s V. Mikulkou a V. Velemanovou už v roce 2003. V témže roce se puchmajerovské, tedy i Švejdovy, texty objevily také na stránkách almanachu KOMIK – jako další vizitka nadějné posklepovské generace.
To už Martin J. Švejda (v letech 2000–2008) působil v bezkonkurenčním – jen na divadlo specializovaném! – knihkupectví PROSPERO v budově Divadelního ústavu, v průjezdu z Celetné do Štupartské. Nikdy před tím nic obdobného v Praze neexistovalo a zřejmě už ani nikdy v budoucnu, neboť Martin J. Švejda neustále rozšiřoval nabídku současné knižní produkce oboru, bylo zde k mání úplně vše, včetně kdejaké účelové nebo malonákladové brožurky, o niž bychom se jinak nedozvěděli, navíc od všech „Štorchů“ minulosti vedl i zahraniční literaturu o divadle a otevřel i bohatou oborovou antikvární sekci. Pro ctitele divadelní literatury to byly lázně! Švejda se pro postižené divadlem stal terapeutem priessnitzovského formátu.
Knihkupeckému zázraku s přímým dotekem knih však bylo překvapivě zamezeno pokračovat a tak Martin J. Švejda od roku 2008 nastoupil dráhu kabinetního badatele v Divadelním ústavu. Vedle toho pravidelně publikoval divadelní recenze (mj. referoval i o knihách Pražské scény) a s kolegy – především z puchmajerovského okruhu – dokonce spoluzaložil osobitý a velmi živý blog Nadivadlo. V Divadelní revue v č. 1/2019 zveřejnil osmnáctistránkový dialog o divadelní literatuře a o nakladatelství Pražská scéna. A je vlastně také zásluhou Martina J. Švejdy, že nedávno přeci jen vyšla antologie Scéna 1980–1989, jako slovo do diskuse o podobě našich divadelních osmdesátek, jak psáno v závěru Ediční poznámky tohoto svazku.
Obálka první knižní publikace z roku 2003, na níž se Martin J. Švejda podílel jako autor a sestavovatel, a záběr z křestu knihy Kulturně divadelní spolek Puchmajer 18. června 2003 ve Viole, kde knihu v přítomnosti Martina J. Švejdy (na snímku zcela vlevo) uvítali „předchůdci“ ze souborů Pražské pětky Lumír Tuček z Recitační skupiny Vpřed a David Vávra z divadla Sklep
8. 10. 2022 Za Janem Czechem, autorem a spoluiniciátorem Pražské scény
Nikdo jiný v počátku 90. let nestál tak blízko zrodu Pražské scény, one-man-press nakladatele Jana Dvořáka, jako jeho nejdůvěrnější a nejspolehlivější přítel: divadelní teoretik a dramaturg PhDr. Jan Czech, CSc. (1951).
Už celá osmdesátá léta byl Jan Czech oporou čtrnáctideníku Scéna (jak je připomenuto i v nedávné knižní antologii Scéna 1980–1989), po listopadu 1989 – už jako porevoluční ředitel Českého rozhlasu – se v letech 1990–1992 podílel i na profilu nakladatelství Scéna (zde vyšla jeho publikace Filosofie dramatu, 1991) a po zániku tohoto ještě „státního“ podniku stál jako rádce a podporovatel u vzniku Pražské scény, jejíž druhým svazkem v roce 1994 byl Czechův filosofický esej o umění Znění ticha. O dva roky později následovaly úvahy o umění a divadle z filosofického, uměnovědného a teologického hlediska Nostalgie umění. Vedle toho participoval na řadě dalších titulů (A-Z Prague Culture Guide, 1994; Divadlo Viola – 40 sezon, 2002; Komik – almanach kultu komiky, 2003), z nichž knižní svazek Kaiser, Lábus a Rodinka Tlučhořových v roce 2004 dokumentoval vznik a rozvoj improvizovaného nekonečného rozhlasového seriálu, jehož byl Jan Czech iniciátorem a spoluautorem. Bohužel v říjnu 2005 byl Jan Czech v nejzralejším věku zastaven nečekaným ochromením zdraví a dalších 17 let mu nebylo dopřáno nabízet další stvořitelské, uměnovědné a myslitelské výkony. Naštěstí jeho stopa v edičním programu Pražské scény tu zůstává.
Dvakrát Jan Czech – individuální portrét od Karla Kouby a záběr Václava Chocholy z historie letitého přátelství, „seriózních mladých mužů“ na pražské náplavce v roce 1976
