11. 12. 2017 Finále lhotákovské trilogie, na níž se podílela i Pražská scéna
Knihou Kamil Lhoták – Obrazy dospěla do cíle trilogii reprezentativních publikací, rozsáhlý ediční projekt znalců umělcova díla, kteří dosud nejpodrobněji přiblížili výtvarné dílo mimořádně populárního a stále žádanějšího umělce, člena slavné Skupiny 42.
Po svazku Kamil Lhoták a kniha (2014; vydáno v koprodukci nakladatelství Pražská scéna a Vltavín), který postoupil do finále obou nejprestižnějších knižních soutěží (Magnesia litera 2015 v kategorii nakladatelský čin roku a Nejkrásnější česká kniha roku PNP v kategorii knih o výtvarném umění), a Kamil Lhoták – grafické dílo v kontextu ostatní tvorby (2015; vydal Libor Šteffek ve spolupráci s Pražskou scénou), obě poprvé u nás s kompletními soupisy knižního a grafického díla a bohatým ilustračním materiálem, máme nyní zásluhou autora a vydavatele Libora Šteffka k dispozici i třetí část volného cyklu, nazvanou prostě: Kamil Lhoták – Obrazy.
A lze asi v této souvislosti ještě připomenout i dvě nominace v prosincové anketě Lidových novin Kniha roku 2016: Petr Hruška hlasoval pro knihu Kamil Lhoták – grafické dílo v kontextu ostatní tvorby (vydal Libor Šteffek ve spolupráci s Pražskou scénou) a Petr Koubský navrhl knihu skromnější dimenze, která vyšla paralelně s trilogií: Za ohradou snů. Motorové opojení Kamila Lhotáka (nakladatelství Paseka ve spolupráci s Pražskou scénou).
21. 11. 2017 Profesoru Vladimírovi Mikešovi k devadesátinám!
V Literární kavárně Řetězová se uskutečnilo setkání s autorem Vladimírem Mikešem u příležitosti prezentace knihy Proč hrát / K divadelní antropologii na počest jeho devadesátin!
Po nedávné publikaci O dramaturgii od Miloslava Klímy přichází volně navazující oborově bilanční svazek – tentokráte k tématům divadelní antropologie. Autorem esejí je profesor Vladimír Mikeš (1927), známý a respektovaný překladatel, kritik, esejista, básník, spisovatel a pedagog. Soubor jeho statí vychází u příležitosti jeho významného životního jubilea: devadesátin, kdy jej zastihujeme nadále v plném pracovním nasazení a v obdivuhodné intelektuální formě.
Vladimír Mikeš vystudoval bohemistiku, romanistiku a srovnávací literatury u profesora Václava Černého na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, absolvoval v roce 1951. Působil především jako překladatel ve svobodném povolání. Jeho pedagogická činnost začala v Itálii (1968) a od roku 1992 začal přednášet v Praze: na Divadelní fakultě AMU, v roce 1999 se stal profesorem a téhož roku na DAMU s týmem svých spolupracovníků založil Katedru divadelní antropologie, kterou vedl do roku 2003 (dokumentaci k tomuto oboru i existenci katedry obsahuje samostatný oddíl knihy).
Profesor Vladimír Mikeš v Literární kavárně Řetězová společně s kolegy – vlevo Michal Čunderle a vpravo Tomáš Žižka
3. 10. 2017 Rejža Vorel v kině Lucerna
Po pěti svazcích edičního projektu Pražská pětka a dvojím vydání knižního rozhovoru s Davidem Vávrou (Šumný Vávra) došlo v roce 2017 na knižní přírůstky se vztahem k uměleckému hnutí Pražské pětky. Po Jaroslavu Rónovi byl druhý věnován i dalšímu jubilantovi tohoto roku – režiséru Tomáši Vorlovi (1957).
Knižní portrét s názvem Rejža Vorel nabízí zpověď současného významného filmového režiséra a člena divadelních souborů Pražské pětky Sklep a Mimoza. Úvodem Démon kráčející po Branické ulici jako po Broadwayi do knihy přispěl David Vávra.
Tomáš Vorel celé toto hnutí už v roce 1988 zachytil ve stejnojmenném filmu, který byl na počest umělcových šedesátin promítnut na slavnostním večeru v kině Lucerna, kde zároveň byla uvítána i kniha Rejža Vorel.
Jubilant Tomáš Vorel nakrojuje dort po projekci filmu Pražská 5 v kině Lucerna
24. 9. 2017 Hold autorce Pražské scény
Naše nejpřednější znalkyně scénografie – doc. PhDr. Věra Ptáčková – byla toho dne oslavena festivalem …příští vlna / next wave… a poctěna jako Živoucí poklad.
Čtenáři knih Pražské scény ji znají jako autorku publikací, jimiž po slavné knize z 80. let Česká scénografie XX. století upevnila kánon české scénografie rozsáhlým úvodem o české scénografii druhé poloviny XX. století v monografii Jaroslava Maliny (1999) a textovým základem Příběh kostýmu ve svazku Český divadelní kostým / Czech Theatre Costume (2011). Pražská scéna ji také představila výborem z nejpronikavějších statí Divadlo na konci světa (2008). Věra Ptáčková také přispěla do svazků Opera Furore & Opera Mozart (1994), Jan Grossman II. – Inscenace (1997), Jan Grossman III. – Interpretace (1998), Jan Schmid – režisér, principál, tvůrce slohu (2006) nebo zatím naposledy statí Kousek mých osmdesátých let do reprezentativního svazku Divadelní osmdesátky a Studio Beseda (2014).
