Připomenutí významné kapitoly moderního českého divadla ze zlomu svobodnějších 60. let 20. století v normalizační prázdno. V knize je představen zejména jedinečný Makonjův koncept animace živého herce, živé marionety, vedenosti a manipulovanosti člověka, jako metafory nesvobody a výraz dobové determinovanosti. Je připomenuta doba „provázků“, kdy byl člověk nikoli náhodou vnímán jako loutka (loutkovitost a tendence moderního člověka redukovat sebe sama na podobu loutky byla tehdy témata i Václava Havla, Rio Preisnera a filozofa Josefa Šafaříka).
Náš významný divadelník, divadelní teoretik a pedagog Karel Makonj byl zakladatelem a leadrem Vedeného divadla v letech 1969–1972. Kniha přibližuje i jeho další – režimem neustále přerušovanou – činnost po zániku Vedeného divadla na řadě loutkových scén (Naivní divadlo Liberec, Alfa Plzeň, Minor v Praze), připomíná i jeho podíl na legendární Divadelní pouti, dále na projektu duchovní obnovy Divadlo desetiletí, na konceptu sídlištního divadla (společně s Ctiborem Turbou) apod. Knihu dotváří bohatá fotodokumentace a soupisy.